​

Úvod:

Stín strachu

​

              ítr skučel nocí a přinášel s sebou vůni, která změní svět.

              Vysoký Stín zvedl hlavu a zavětřil. Vypadal jako člověk,

              kromě temně rudých vlasů a kaštanových očí.

   Překvapeně zamrkal. Zpráva byla jasná: jsou tady. Nebo je to léč-

ka? Zvážil šance a pak stroze zavelel: „Rozestupte se… skryjte se za

stromy a keře. Zastavte každého, kdo se přiblíží… nebo zemřete.“

   Kolem něj pobíhalo dvanáct urgalů. Každá nestvůra držela krátký

meč a kulatý železný štít pomalovaný černými znaky. Podobaly se li-

dem s ohnutýma nohama a mohutnými zvířecími pažemi, které umě-

ly jen drtit a ničit. Nad malýma ušima jim vyrůstal pár zkroucených

rohů. Teď se s vrčením spěchaly schovat do křoví. Brzy se šelest

uklidnil a les znovu utichl.

   Stín vykukoval za silným stromem a sledoval cestu. Byla taková

tma, že člověk by neviděl vůbec nic, ale pro něj tlumené měsíční

světlo zářilo tak, jako by mezi stromy dopadaly sluneční paprsky; je-

ho pátravý pohled jasně a ostře viděl každý detail. Zůstával nezvykle

klidný; v ruce třímal dlouhý lesklý meč, po jehož čepeli se klikatila

mělká rýha. Zbraň byla tak úzká, že by proklouzla mezi dvěma žebry,

ale přesto dost pevná, aby prorazila i nejtvrdší brnění.

   Urgalové neviděli tak dobře jako Stín; tápali ve tmě jako slepí žeb-

ráci a šmátrali před sebou zbraněmi. Do ticha zahoukala sova. Nikdo

se nezklidnil, dokud pták neodletěl. Pak se zrůdy zachvěly v chladu

noci; pod těžkými botami jedné z nich zapraskala větvička. Stín

​

​

​

​

​

​

​

​

zlostně zasyčel a urgalové se přikrčili a znehybněli. Snažil se přemoci

svůj odpor – urgalové zapáchali jako zkažené maso – a odvrátil se.

Byly to pro něj jen vraždící stroje, nic víc.

   Jak minuty narůstaly v hodiny, Stín přemáhal netrpělivost. Ta vů-

ně se musela linout daleko před svými původci. Nedovolil urgalům

vstát a trochu se zahřát. Stejné pohodlí odpíral i sám sobě; zůstával

za stromem a bedlivě pozoroval pěšinu. Lesem se prohnal další poryv

větru. Tentokrát byla vůně mnohem silnější. Rozrušeně zdvihl horní

ret a zavrčel.

   „Připravte se,“ zašeptal a celé tělo se mu rozechvělo. Špičkou me-

če dělal drobné kroužky. Dostat se až sem ho stálo mnoho úsilí

a úkladů. Teď to nesmí zkazit.

   Pod hustým obočím se urgalům rozjasnila očka a pevně sevřeli své

zbraně. Stín uslyšel cinknutí, když něco tvrdého narazilo na uvolně-

ný kámen. Ze tmy se začaly vynořovat matné obrysy a blížily se po

cestě.

   Tři jezdci na bílých koních cválali přímo do pasti. Hlavy měli zdvi-

žené hrdě do výšky a pláště se jim v měsíčním světle vlnily jako teku-

té stříbro.

Na prvním koni jel elf se zašpičatělýma ušima a ladně sešikmeným

obočím. Byl štíhlý, ale silný, jako rapír. Přes záda měl přehozený vel-

ký luk, na jednom boku upevněný meč a na druhém toulec šípů s la-

butími pírky.

   Poslední jezdec měl stejně pohledný obličej a ostré rysy jako ten

první. V pravé ruce držel dlouhé kopí a u opasku mu visela bílá dýka.

Jeho hlavu zdobila neobyčejná přilbice, vykládaná jantarem a zla-

tem.

   Mezi těmi dvěma jela elfská žena s havraními vlasy, která rozvážně

zkoumala okolí. Její hluboké oči, orámované dlouhými černými lok-

nami, vyzařovaly energii. Prosté šaty jí nijak neubíraly na kráse.

U boku měla meč a na zádech dlouhý luk s toulcem. V klíně vezla

mošnu, na niž se často dívala, jako by se ujišťovala, že tam stále je.

   Jeden z elfů potichu mluvil, ale Stín jeho slova nezaslechl. Žena

odpověděla s očividnou autoritou a její strážci si vyměnili místa. Ten

​

​

​

 

​

​

​

​

s přilbicí se ujal vedení a ostražitě sevřel kopí, připraven k útoku.

Projeli kolem Stínova úkrytu a několika urgalů, aniž by pojali pode-

zření.

Stín si už začínal vychutnávat vítězství, když tu se vítr otočil a za-

vanul směrem k elfům, plný odporného zápachu urgalů. Koně znepo-

kojeně zafrkali a pohodili hlavou. Jezdci ztuhli, očima přelétli ze stra-

ny na stranu, pak prudce otočili svá zvířata a vyrazili pryč.

   Žena uháněla kupředu a zanechala dvojici strážců daleko za sebou.

Urgalové vystoupili z úkrytů a vystřelili proud černých šípů. Stín vy-

skočil zpoza stromu, zdvihl pravou ruku a vykřikl: „Garjzla!“

   Z dlaně mu vyšlehl rudý blesk, osvítil stromy krvavě červeným

světlem a zasáhl ženina koně. Zvíře se s pronikavým zařičením ská-

celo po hlavě k zemi. Elfka z něj neuvěřitelně rychle seskočila, zlehka

přistála na zemi a ohlédla se po svých strážcích.

   Smrtící šípy urgalů zasáhly oba elfy téměř okamžitě. Spadli z nád-

herných koní a krev se smísila s prachem. Když se k nim urgalové ro-

zeběhli, Stín je zarazil: „Za ní! Tu chci!“ Netvorové zavrčeli a uhá-

něli po pěšině.

   Když uviděla své společníky mrtvé, ze rtů se jí vydral zoufalý vý-

křik. Udělala krok směrem k nim, pak proklela nepřátele a vběhla do

lesa.

   Zatímco se urgalové prodírali mezi stromy, Stín vyšplhal na žulo-

vou skálu, která se tyčila nad lesem. Odtud mohl pozorovat široké

okolí. Zvedl ruku a pronesl: „Böetq istalri!“ a čtvrt míle lesa se topilo

v plamenech. Postupně zapaloval jednu část lesa za druhou, dokud

kolem místa přepadení nevznikl asi dvoumílový ohnivý kruh. Plame-

ny vypadaly, jako by si stromy nasadily rozžhavenou korunu. S uspo-

kojením dával pozor, aby kruh někde náhodou neuhasl.

   Pás ohně se rozšiřoval a zužoval tak oblast, kterou měli urgalové

prohledat. Najednou Stín uslyšel výkřiky a ostré zaječení. Spatřil me-

zi stromy, že tři jeho přisluhovači padají smrtelně zranění na jednu

hromadu. Zahlédl, jak elfka utíká před zbytkem urgalů.

Obrovskou rychlostí prchala k žulovému skalisku. Stín prozkou-

mal zemi dvacet stop pod sebou, pak skočil a mrštně přistál přímo

​

​

​

​

​

​

​

 

před ní. Prosmýkla se kolem něj a uháněla zpátky k cestě. Z meče jí

odkapávala černá urgalská krev a ušpinila váček, který držela v ruce.

   Rohaté nestvůry vyrazily z lesa a obklíčily ji, takže neměla kam

utéci. Pohazovala hlavou kolem dokola a pokoušela se najít úniko-

vou cestu. Když žádnou nenalezla, s královským opovržením pozved-

la hlavu. Stín k ní kráčel se zdviženou rukou a vychutnával si její

bezmoc.

   „Chyťte ji.“

   Když urgalové vyrazili kupředu, elfka roztáhla váček, sáhla do něj

a nechala ho spadnout na zem. V rukou držela obrovský safírový ká-

men, ve kterém se zrcadlily zuřivé plameny. Zvedla ho nad hlavu a ze

rtů se jí linula horečná slova. Stín zoufale vykřikl: „Garjzla!“

   Z ruky mu vytryskla koule červených plamenů a rychle jako šíp le-

těla k elfce. Ale bylo příliš pozdě. Záblesk smaragdově zeleného svět-

la krátce osvítil les a kámen zmizel. Pak elfku zasáhl rudý oheň a ona

se zhroutila k zemi.

   Stín vztekle zařval, vykročil vpřed a mrštil mečem do stromu.

Zbraň projela půlkou kmene, tam se zasekla a rozkmitala. Vystřelil

z dlaně devět blesků energie, jimiž okamžitě zabil urgaly, vytrhl meč

z kmene a vyrazil k elfce.

   Z úst se mu řinula proroctví o pomstě, pronesená odporným jazykem,

který znal jenom on. Sevřel hubené ruce a zahleděl se k nebi. Studené

hvězdy mu ten pohled vracely jako nějací pozorovatelé z jiných světů.

Znechuceně zkroutil rty a obrátil se zpět k omráčené ženě.

   Její krása, která by uchvátila každého smrtelníka, pro něj neměla

kouzlo. Přesvědčil se, že kámen je pryč, pak z úkrytu mezi stromy vy-

vedl svého koně. Přivázal si elfku k sedlu, nasedl a vyrazil z lesů.

   Uhasil oheň, který mu stál v cestě, ale zbytek nechal hořet.

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

 

OBJEV

​

                ragon zaklekl do udusaného trávníku a zkušeným okem

                přelétl stopy. Podle otisků byla zvěř na louce sotva před půl-

                hodinou. Brzy se uloží ke spánku. Jeho kořist, malá srna,

která výrazně kulhala na levou přední nohu, byla stále se stádem.

Překvapovalo ho, že ji ještě nezahubil vlk nebo medvěd.

   Nebe bylo čisté a potemnělé. Foukal mírný vítr. Kolem Eragona se

tyčily hory a nad nimi se nesl stříbřitý mrak. Jeho okraje plály červe-

ným světlem, jak je osvěcoval měsíc v úplňku, stojící na obloze mezi

dvěma zasněženými vrcholky. Po horských úbočích stékaly potůčky

z chladných ledovců a třpytivých závějí. Údolím se plížila hustá, po-

chmurná mlha, takže skoro neviděl na vlastní nohy.

   Eragonovi bylo patnáct, už za necelý rok se měl stát mužem. Bystré

hnědé oči mu lemovalo tmavé obočí. Jeho obnošené šaty svědčily

o tom, že hodně pracuje. U opasku měl v pouzdře zasunutý lovecký

nůž s kostěnou rukojetí a v ruce držel tisový luk v jelenicovém pouz-

dře, které ho chránilo před vlhkem. Na zádech nesl ruksak upevněný

k dřevěné kostře.

   Zvěř ho zavedla hluboko do pásu hor zvaných Dračí hory, táhnou-

cího se od severu až na jih celým územím Alagaësie. S tímto rozekla-

ným pohořím se spojovali podivní lidé a podivné pověsti, které nikdy

nevěstily nic dobrého. Eragon se přesto Dračích hor nebál – byl

z okolí Carvahallu jediný, kdo se odvážil stopovat zvěř hluboko do

jejich skalnatých zákoutí.

   Už třetí noc byl na lovu a zbývala mu jen polovina jídla. Pokud ne-

​

​

​

​

​

​

​

 

uloví tu srnu, bude se muset vrátit domů s prázdnou. Zima se kva-

pem blíží a jeho rodina potřebuje maso a nemůže si ho dovolit kupo-

vat v Carvahallu.

   Eragon chvíli přemýšlel v tlumeném měsíčním světle a pak vykro-

čil do lesa směrem k rokli, kde se podle něj zvěř určitě uložila k od-

počinku. Stromy zakrývaly výhled na nebe a vrhaly na zem střapaté

stíny. Stopy kontroloval jen příležitostně; věděl, kam jde.

   Když dorazil k rokli, vytáhl tři šípy. Jeden z nich vložil do zářezu

a druhé dva držel v levé ruce. Jediným jistým pohybem napjal tětivu

luku. Ve světle měsíce viděl asi dvacet nehybných hromádek v mís-

tech, kde zvířata ležela v trávě. Srna, kterou stopoval, byla na okraji

stáda, s levou přední nohou nepřirozeně nataženou podél těla.

   Eragon se pomalu plížil ke stádu, připravený okamžitě vystřelit.

Veškeré jeho úsilí posledních tří dnů směřovalo k tomuhle okamžiku.

Naposledy se nadechl, aby se zklidnil, a – vtom se tichem noci roz-

lehla obrovská rána.

   Stádo se dalo na útěk. Eragon vyrazil vpřed, a jak se hnal trávou,

do tváře se mu opřel horký vítr. Prudce zabrzdil a vystřelil na běžící

srnu. Šíp ji minul jenom o vlásek a on vztekle zasyčel do tmy. Zaklel,

otočil se a automaticky si nachystal další šíp.

   V místech, kde předtím odpočívala zvěř, doutnal veliký kruh trávy

a stromů. Mnoho borovic mělo ohořelé jehlice a tráva kolem spále-

niště byla polehlá. Vzduchem se nesl obláček kouře a zápach spále-

niny. Uprostřed vypáleného kruhu ležel nablýskaný modrý kámen.

Nad sežehlým místem se linula mlha a zlehka se kolem něj vlnila.

   Několik dlouhých minut zůstával Eragon ve střehu, ale jediné, co

se na palouku pohnulo, byla mlha. Opatrně povolil tětivu a vykročil

kupředu. V měsíčním světle jeho postava vrhala bledý stín přímo na

kámen, u něhož se zastavil. Šťouchl do něj šípem a uskočil. Nic se ale

nestalo, a tak ho opatrně zvedl.

   Ještě nikdy neviděl, aby příroda vyleštila kámen tak do hladka. Je-

ho dokonalý povrch byl tmavě modrý, až na tenounké bílé žilky, kte-

ré na něm tvořily hustou síť. Kámen pod jeho prsty chladil a byl ne-

uvěřitelně jemný, jako ztuhlé hedvábí. Měl tvar asi stopu dlouhého

​

​

​

​

​

​

​

 

oválu a mohl vážit několik liber, i když ve skutečnosti byl lehčí, než

se zdál.

   Eragonovi připadal překrásný a zároveň děsivý. Odkud se tu vzal?

Má nějaký zvláštní účel? Pak ho napadla ještě znepokojivější myšlen-

ka: Dostal se sem náhodou, nebo je určený přímo pro mě? Ze starých pří-

běhů se naučil přistupovat ke kouzlům i těm, kdo je užívají, nesmírně

opatrně.

   Ale co mám s tím kamenem udělat? Špatně by se mu nesl a navíc

mohl být nebezpečný. Asi by ho tu měl raději nechat. Projel jím zá-

chvěv nerozhodnosti a kámen skoro odhodil, ale nakonec ho něco

zastavilo. Když nic lepšího, dalo by se za něj koupit nějaké jídlo, rozhodl

s pokrčením ramen a schoval kámen do ruksaku.

   Rokle byla příliš otevřená, než aby se v ní dalo bezpečně utábořit,

a tak vklouzl zpátky do lesa a rozprostřel si pokrývku pod kořeny vy-

vráceného stromu. Když povečeřel chléb se sýrem, zachumlal se do

přikrývek a usnul v myšlenkách nad tím, co se mu přihodilo.