Kapitola 1

​

​

   

 

 

 

   Když nám ten dopis přišel do schránky, máma byla radostí bez

sebe. Byla přesvědčená, že se tak vyřeší všechny naše problémy,

že prostě zmizí. Její skvostný plán měl jediný háček, a  to mě.

Nebyla jsem vyloženě neposlušná dcera, ale v tomhle jsem se jí

vzepřela.

   Nechtěla jsem patřit do královské rodiny. Nechtěla jsem být

První. Nechtěla jsem se o to ani pokusit.

   Zavřela jsem se ve svém pokoji, jediném místě, kam nedolehlo

brebentění celého domu, a snažila jsem se přijít na nějaký argu-

ment, kterým bych mámu zviklala. Měla jsem sice už celkem

slušnou sbírku vlastních a upřímných názorů… jenže slyšet by

nechtěla ani jeden z nich.

   Moc dlouho jsem se jí vyhýbat nemohla. Blížil se čas večeře,

a jelikož jsem byla z dětí nejstarší, náležely mi kuchařské povin-

nosti. Vyhrabala jsem se z postele a zamířila do hadího hnízda.

   Máma se na mě jenom beze slova podívala.

   Zatímco jsme připravovaly kuře, těstoviny a  jablečné plátky

​

​

​

​

​

​

​

​

a  prostíraly pro pět, předváděly jsme mezi kuchyní a  jídelnou

tichý taneček. Kdykoli jsem k matce zvedla oči, upřela na mě tak

nelítostný pohled, jako by chtěla, abych se cítila provinile a přála

si to, co ona. Takhle to na mě občas zkoušela. Třeba kdykoli jsem

odmítla pracovat pro rodinu, o které jsem věděla, že je hrubá. To

po mně máma například chtěla, abych provedla generální úklid,

protože jsme si nemohli dovolit Šestého na výpomoc.

   Někdy to zabralo, někdy ne. V tomhle se mnou ale nic ne-

zmohla.

   Máma nesnášela, když jsem byla tvrdohlavá. Jenže to jsem

měla po ní, takže ji to nemělo překvapovat. Tady ale nešlo jenom

o mě. Máma byla poslední dobou hodně nervózní. Léto se chýli-

lo ke konci a brzy nás čekala zima. A starosti.

   Vtom máma rozzlobeně položila džbánek čaje s bouchnutím

doprostřed stolu. Při myšlence na čaj s citronem se mi v ústech

začaly sbíhat sliny. Musela jsem si ale počkat. Byla by škoda vypít

si svou sklenku ještě před večeří a pak zůstat jen o vodě.

   „Zabilo by tě, kdybys tu přihlášku vyplnila?“ vyštěkla, když

už se nedokázala udržet. „Selekce by pro tebe mohla být skvělá

příležitost. Pro nás pro všechny.“

   Nahlas jsem si povzdychla. Kdybych formulář vyplnila, dob-

rovolně bych se přiblížila smrti. Nebylo žádným tajemstvím, že

na palác často a nemilosrdně útočili rebelové – podzemní kolo-

nie, které nesnášely Illeu, naši rozlehlou a srovnatelně mladou

zemi. V  Karolíně jsme jejich řádění už zažili. Spálili na  troud

jeden z domů soudců a zničili auta několika Druhým. Jednou

dokonce přepadli vězení, ale tehdy jsem se nemohla zbavit poci-

tu, že udělali správně, protože vysvobodili jen jakousi těhotnou

náctiletou dívku a jednoho Sedmého, otce devíti dětí.

   Možné nebezpečí ale nebylo to jediné, co mě od účasti v Selek-

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

ci odrazovalo. Přišlo mi, že by mi snad puklo srdce, kdybych ji

jen vzala v úvahu. S úsměvem jsem pomyslela na všechny důvo-

dy, pro které jsem chtěla zůstat přesně tam, kde jsem byla.

   „Poslední roky byly pro tvého otce strašně těžké,“ poznamenala

máma. „Měla bys myslet na něj, pokud je v tobě aspoň špetka

soucitu.“

   Táta. No jo. Vážně jsem mu chtěla pomoct. I May a Geradovi.

A matce nejspíš taky. Když o tom takhle mluvila, moc do smíchu

mi nebylo. Situace byla napjatá už pěkně dlouhou dobu. Zajíma-

lo mě, jestli tohle táta považuje za způsob, jak se vrátit k normá-

lu, pokud ovšem peníze mohly vůbec něco zlepšit.

   Nebyli jsme na tom tak bídně, abychom se báli o přežití. Neby-

li jsme úplně chudí, ale moc nám k tomu nechybělo.

   Naše kasta byla jen třetí odspodu. Patřili jsme mezi umělce a stej-

ně jako třeba klasické hudebníky nás dělily jen tři stupně od špíny.

Doslovné. Opasky jsme měli utažené, že víc to už nešlo, a náš

příjem závisel na změnách ročních období.

   V jedné zastaralé učebnici dějepisu jsem četla, že kdysi do zim-

ních měsíců spadaly všechny větší svátky. Jakýsi Halloween, po

něm Díkůvzdání, pak Vánoce a Silvestr. Všechny pěkně po sobě.

Vánoce byly stále stejné. Datum Božího narození jen tak ne-

změníte. Ovšem Nový rok se po uzavření mírové smlouvy s Čí-

nou začal v Illeji slavit podle lunárního kalendáře až v lednu či

únoru. Ostatní jednotlivé oslavy díků a nezávislosti se na naší

straně světa shlukly do  jediného Svátku vděku, který se konal

v létě. Byla to slavnost k výročí založení Illey a taky výraz radosti,

že jsme ještě živí.

   Halloween jsem nikdy nepoznala. Ztratil se bůhvíkam.

   Takže naše rodina byla plně zaměstnaná aspoň třikrát v roce.

Táta s May vyráběli umělecké předměty, které si panstvo kupova-

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

lo jako dárky, máma a já jsme vystupovaly na oslavách – já jsem

zpívala, ona hrála na klavír – a nikdy jsme neodmítli práci, kte-

rou jsme mohli zvládnout. Když jsem byla mladší, děsilo mě to,

ale později jsem s kulisovou hudbou splynula. Tak nás totiž naši

zaměstnavatelé brali. Měli jsme být slyšet, ale ne vidět.

   Gerad svůj talent ještě neobjevil. Bylo mu teprve sedm, měl

ještě trochu času.

   Listí mělo brzy změnit barvu a náš skromný svět měl opět zne-

jistět. Pět hladových krků, ale jenom čtyři pracující. A žádná za-

ručená zakázka až do vánočních svátků.

   V tomhle ohledu mi Selekce přece jenom připadala jako zá-

chranné lano, kterého bych se mohla zachytit. Ten hloupý dopis

mě mohl vytáhnout z temnoty i s celou mou rodinou.

   Ohlédla jsem se na matku. Na Pátou byla trochu moc plnoštíh-

lá, což bylo dost zvláštní. Nebyla žádný velký jedlík, kromě toho

jsme ani neměli nic, čím by se mohla přejídat. Nejspíš tak vypadá

každé tělo po  tolika porodech. Stejně jako já měla zrzavé vla-

sy, ale v jejích zářila spousta bílých pramínků. Ty se zničehonic

a ve velkém počtu objevily dva roky předtím. U očí měla hlubo-

ké vrásky, přesto byla pořád moc hezká. Zatímco se pohybovala

po kuchyni, všimla jsem si, jak je shrbená. Jako by na ramenou

nesla neviditelnou tíhu.

   Věděla jsem, že má hodně starostí. Taky mi bylo jasné, že prá-

vě kvůli nim se mnou snaží manipulovat. Hádaly jsme se spo-

lu i v méně obtížných obdobích, jenže jak se blížil podzim bez

práce, byla čím dál podrážděnější. Nepochybně mě považovala za nerozumnou holku, když jsem tu stupidní přihlášku nechtěla

ani vyplnit.

   Jenže na  světě byly určité věci, důležité věci, které jsem mi-

lovala. A ten kus papíru představoval zeď, která mě oddělovala

​

​

​

​

​

​

​

​

​

od toho, po čem jsem toužila. Možná jsem toužila po hloupos-

tech, možná po něčem, co jsem ani nemohla mít. Ale bylo to

něco mého. Svých snů jsem se nehodlala vzdát a bylo jedno, ko-

lik pro mě rodina znamená. Kromě toho jsem jí dala už dost.

   Po tom, co se Kenna vdala a Kota odešel, jsem byla nejstarší

dítě a své role jsem se ujala tak rychle, jak jen to šlo. Dělala jsem

všechno proto, abych rodině přispěla. Domácí výuku jsme pod-

řídili zkouškám, které zabíraly většinu dne, protože vedle zpěvu

jsem se učila hrát i na několik nástrojů.

   Jenže ve chvíli, kdy nám doručili ten dopis, veškerá moje dřina

ztratila smysl. V máminých představách jsem už byla královna.

Kdybych byla chytřejší, schovala bych tu hloupou zásilku ještě

předtím, než se táta s  May a  Geradem vrátili domů. Netušila

jsem ale, že ji máma strčila mezi své šaty, aby ji otevřela během

jídla.

   „Singerovým,“ zapěla nahlas.

   Pokusila jsem se jí dopis vytrhnout z  rukou, ale máma byla

rychlejší. Dřív nebo později by se to rodina stejně dozvěděla, ale

štvalo mě, že jim to máma chce sdělit tímhle způsobem. Tak si

bude moct všechny získat na svou stranu.

   „Mami, prosím!“ žadonila jsem.

   „Já to chci slyšet!“ vypískla May. To mě ani nepřekvapilo. Moje

mladší sestra vypadala úplně stejně jako já, akorát s tříletým zpož-

děním. Ačkoli vzhledově jsme byly téměř totožné, naše osobnosti

se naprosto lišily. Na rozdíl ode mě byla May společenská a taky

velice talentovaná. A momentálně blázen do kluků. Bylo jasné,

že tahle příležitost jí bude připadat neuvěřitelně romantická.

   Bylo mi tak trapně, až jsem zrudla. Táta pozorně poslouchal,

zatímco May doslova skákala radostí. Gerad, můj drahoušek, po-

kračoval klidně v jídle. Máma si odkašlala a dala se do čtení.

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

   „Nedávné sčítání obyvatelstva potvrdilo, že ve  vašem domě

v současnosti pobývá mladá žena ve věku mezi šestnácti a dvaceti

lety. Rádi bychom vás upozornili na blížící se příležitost k uctění

velkého illejského národa.“

   May mě popadla za předloktí a znovu vypískla. „To jsi ty!“

   „Já vím, ty opičko. Pusť mě, nebo mi zlomíš ruku.“ Ruku mi

ovšem nepustila a dál vesele poskakovala.

   „Náš milovaný princ, Maxon Schreave,“ pokračovala máma,

„dosáhne tento měsíc plnoletosti. Na cestu touto novou život-

ní etapou by si rád mezi pravými dcerami Illey našel společni-

ci a oženil se s ní. Pokud vaši dceru, sestru či chráněnku, která

splňuje podmínky, zajímá možnost stát se chotí prince Maxona

a zbožňovanou illejskou princeznou, vyplňte prosím přiloženou

přihlášku a  doručte ji zpět na  nejbližší Správní úřad. Z každé

provincie bude pro setkání s princem nahodile vybrána jedna

žena. Účastnice budou po celou dobu ubytovány v nádherném

illejském paláci v Angeles. Rodiny všech účastnic budou za

službu prokázanou království štědře odměněny.“ Máma schválně

zdůraznila poslední slova.

   Zakoulela jsem očima a nechala ji číst dál. Takhle to u dvora

chodilo. Všechny princezny narozené do královské rodiny se mu-

sely podřídit domluveným sňatkům, které měly upevnit vztahy

s jinými zeměmi. Chápala jsem, že potřebujeme získat spojence,

ale tenhle způsob se mi vůbec nelíbil, a to i přesto, že se mě to ne-

týkalo, a doufala jsem, že nikdy ani nebude. V královské rodině

chyběla princezna už celé tři generace. Princové měli zase za úkol

udržovat morálku našeho občas prchlivého národa, a  proto se

ženili s ženami z lidu. Tím nás nejspíš chtěli všechny spojit a při-

pomenout nám, že i samotná Illeá vznikla prakticky z ničeho.

   Nic z toho mě nelákalo. A představa, že bych vstoupila do te-

​

​

​

​

​

​

​

​

​

levizní soutěže, při které celá země sleduje, jak si ten nafoukaný

strašpytel vybírá z řady holek tu nejúžasnější a nejpovrchnější,

aby jen mlčky stála vedle něj a usmívala se… už jen z toho bych

řvala. Existuje něco víc ponižujícího?

   V domech Druhých a Třetích jsem toho viděla dost, abych vě-

děla, že mezi ně nechci nikdy patřit, natož pak mezi První. Kro-

mě časů, kdy jsme skutečně trpěli hladem, mi nevadilo, že jsem

Pátá. To máma se chtěla vyšplhat do vyšších kast, ne já.

   „A princ by si samozřejmě vybral Americu! Je totiž nejkrásnější

ze všech,“ rozplývala se máma.

   „Prosím tě, mami. Vždyť jsem tuctová.“

   „To teda nejsi!“ vykřikla May. „Vypadáme přece stejně a  já

jsem krásná!“ Zubila se na mě tak zeširoka, že jsem se rozesmála

. Vlastně se nemýlila. May byla skutečně krásná.

   Nejen díky své tvářičce, vítěznému úsměvu a  jasným očím,

bylo v tom něco víc. Z May vyzařovala energie a nadšení, kvůli

kterým jste chtěli zůstat v její blízkosti. Byla magnetická, což já

jsem tedy popravdě nebyla.

   „Gerade, co si myslíš ty? Podle tebe jsem hezká?“ zeptala jsem se.

   Všechny oči se upřely na nejmladšího člena rodiny.

   „Ne! Holky jsou trapný!“

   „No tak, Gerade,“ povzdychla si máma přehnaně nahlas, ale

zlobila se jen naoko. Na Gerada se nikdo naštvat neuměl. „Ame-

rico, ty přece víš, že jsi moc pohledná dívka.“

   „Když jsem tak pohledná, proč o mě kluci nemají zájem?“

   „Ale oni mají zájem, jenže já je vždycky odeženu. Moje holky

jsou příliš hezké na to, aby se vdaly za nějakého Pátého. Kenna si

vzala Čtvrtého a vsadím se, že ty se můžeš dostat ještě výš.“ Nato

se máma napila čaje.

   „Jmenuje se James. Přestaň mu říkat číslem. A odkdy za mnou

​

​

​

​

​

​

​

​

​

ti kluci chodí?“ Hlas se mi postupně zvýšil. Nikdy jsem u našich

dveří žádného kluka neviděla.

   „Už nějakou chvíli,“ ozval se poprvé za celý večer táta. Jeho hlas

zněl utrápeně a oči upíral jen do svého šálku. Zajímalo mě, co ho

tak strašně znepokojuje. Že za mnou chodí kluci? Že se s mámou

zase hádáme? Že se nechci přihlásit do soutěže? Nebo to, kam až

bych to mohla dotáhnout, kdybych do ní přece jenom šla?

   S tátou jsme si byli dost blízcí. Myslím, že když jsem se narodi-

la, máma byla už tak unavená, že se o mě většinu času staral táta.

Povahu jsem zdědila po mámě, ale soucit jsem měla po něm.

   Vtom ke mně táta na kratičkou chvíli vzhlédl a celé mi to oka-

mžitě došlo. Nechce to po mně žádat. Neposílal by mě tam. Jen-

že nemůže popřít užitek, který by naše rodina měla, kdybych se

do soutěže dostala byť jen na jediný den.

   „Buď rozumná, Americo,“ řekla máma. „V celé zemi jsme nej-

spíš jediní rodiče, kteří k tomu musí svou dceru přemlouvat. Mysli

na to, jaká je to příležitost! Jednou by z tebe mohla být královna!“

   „Mami. I  kdybych chtěla být královna, což rozhodně ne

chci, z  provincie se tam hlásí tisícovky dalších holek. Tisícov-

ky. A i kdybych nějakým zázrakem prošla, soutěžit bude dalších

třicet čtyři holek a v koketování budou určitě mnohem lepší, než

bych já mohla předstírat.“

   Gerad našpicoval uši. „Co je to koketování?“

   „Nic,“ odbyli jsme ho všichni sborově.

   „Pokud si myslíte, že bych přes to všechno mohla vyhrát, tak

jste směšní,“ dokončila jsem.

   Matka se odtáhla, pak vstala a nahnula se ke mně přes stůl.

   „Někdo to vyhrát musí, Americo. A ty máš stejnou šanci jako

ostatní.“ Odhodila svůj ubrousek a zamířila ke dveřím. „Gerade,

až dojíš, půjdeš se vykoupat.“

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

   Bráška jen zamručel.

   May v tichosti jedla. Gerad si chtěl přidat, ale nic nezbylo. Když

oba vstali, začala jsem sklízet ze stolu. Táta ještě seděl a popíjel

čaj. Ve vlasech měl zase barvu, trošičku žluté, což mě rozesmálo.

Pak se zvedl a rukou si smetl drobky z košile.

   „Nezlob se, tati,“ zamumlala jsem, zatímco jsem sbírala talíře.

„Co tě napadá, broučku. Já se nezlobím,“ usmál se něžně a vzal

mě jednou rukou kolem ramen.

   „Já prostě…”

   „Nemusíš mi nic vysvětlovat, zlatíčko. Já to chápu.“ Políbil

mě na čelo. „Musím zpátky do práce.“

   Pak jsem šla do  kuchyně, abych uklidila. Své jídlo, kterého

jsem se téměř ani nedotkla, jsem zabalila do ubrousku a schovala

do lednice. Ostatní nechali jen drobečky.

   S  povzdechem jsem se vydala do  svého pokoje, připravená

do postele. Celé to bylo k vzteku.

   Proč na mě máma musí tak tlačit? Copak není s tátou šťastná?

Copak ho nemiluje? Proč pro ni nic není dost dobré? Proč nás

pořád musí někam cpát?

   Natáhla jsem se na svou proleželou matraci a snažila se utřídit

si myšlenky ohledně Selekce. Nejspíš měla i své výhody. Nebylo

by špatné aspoň chvíli dobře jíst. Navíc nehrozilo, že bych se

do prince Maxona zamilovala, protože podle toho, co jsem viděla ve Zprávách z Illejského kapitolu, by se mi ten kluk ani nelíbil.

   Připadalo mi to jako věčnost, než se přehoupla půlnoc. Zastavi-

la jsem se u zrcadla vedle dveří, ujistila se, že moje vlasy vypadají

stejně dobře, jako vypadaly ráno, a nanesla jsem si lesk na rty,

abych svému obličeji dodala trochu barvy. Máma dost striktně

hlídala, abychom šminky používaly jen na veřejná vystoupení, ale

já jsem pro noci, jako byla tahle, vždycky nějaké potajmu sebrala.

​

​

​

​

​

​

​

​

​

   Co nejtišeji jsem se vkradla do kuchyně, kde jsem vzala svůj

talíř se zbytky od  večeře, kus ztvrdlého chleba, jedno jablko

a všechno jsem to zabalila. Měla jsem zpoždění a štvalo mě, že se

k sobě do pokoje musím vrátit pomalu a tiše, jenže kdybych vyšla

dřív, byla bych zase moc nervózní.

   Otevřela jsem okno a  vyhlédla ven na  dvorek. Z  měsíce byl

vidět jenom srpek, takže jsem oči musela nechat přivyknout tmě,

než jsem vyrazila. Stromový domek vzadu na trávníku nebyl sko-

ro vidět. Když jsme byli menší, Kota uvazoval na větvě prostě-

radla, aby to vypadalo jako loď. Brácha byl vždycky kapitán a já

jeho první plavčík. Mezi moje povinnosti patřilo hlavně zame-

tání podlahy a vaření jídla, které jsem v máminých kastrolech

připravovala z bláta a klestí. Kota si nabíral plné lžíce a „jedl“ tak,

že si všechno házel přes rameno. Tím pádem jsem měla zase co

zametat. Byla jsem ale šťastná, že s ním na lodi jsem.

   Rozhlédla jsem se. Ve všech sousedních domech bylo zhasnuto.

Nikdo mě nemohl vidět. Opatrně jsem z okna vylezla. Když jsem

to ještě neuměla, mívala jsem břicho samou modřinu, ale už mi

to šlo. Během let jsem to natrénovala. Taky proto, že jsem musela

dávat pozor na jídlo.

   V nejpěknějším pyžamu, co jsem měla, jsem přecupitala tráv-

ník. Nemusela jsem se převlékat, ale takhle jsem se cítila líp.

Pravděpodobně bylo úplně jedno, co mám na sobě, ale v krát-

kých hnědých šortkách a bílé košili jsem si připadala hezká.

   Schůdky přibité ke stromu jsem zvládla vylézt i s jednou ru-

kou. To jsem taky nacvičila. S každým zdolaným stupínkem jsem

cítila větší úlevu. Od domu jsem sice nebyla daleko, ale rozruch

v něm mi připadal kilometry vzdálený. Na stromě jsem nemusela

být ničí princezna.

   Jakmile jsem se vyšplhala až do budky, kde bylo moje útočiště,

​

​

​

​

​

​

​

​

​

poznala jsem, že nejsem sama. V protějším rohu se někdo skrýval

ve tmě. Dech se mi zrychlil, nemohla jsem s tím nic dělat. Polo-

žila jsem jídlo na zem a přimhouřila oči. Postava se pohnula a za-

pálila téměř shořelou svíčku. Světla nebylo moc, nikdo v domě

by ho neviděl, ale stačilo. Nakonec vetřelec promluvil a na tváři

se mu roztáhl potutelný úsměv.

   „Ahoj krásko.“